Die Hausratte(Rattus rattus)
Gattung: Rattus
Die Haus- oder Dachratte lebt vielleicht schon mit dem Menschen, seit es ein Menschengeschlecht gibt. Körperlänge 16 bis 22 cm, Schwanzlänge 17 - 24 cm, Gewicht 70 - 300g. Schwanz meistens länger als Körper. Ohren groß, Körper schlanker als bei der Wanderratte. Besonders bei der Unterart Rattus rattus rattus sind schwarze Tiere sowie weiße Brustzeichnungen häufig. Verbreitungsschwerpunkt Südostasien. Viele Unterarten, einige weltweit verbreitet, darunter: Hausratte im engsten Sinn (Rattus rattus rattus), in Europa am stärksten an Häuser gebunden, Alexandriner Hausratte (Rattus rattus alexandrinus) und Fruchtratte(Rattus rattus frugivorus, Unterseite weiß), die beiden letzteren besonders wärmeliebenden, leben bevorzugt in Tropen und Subtropen, sowohl im Freiland als auch in Gebäuden. Alle drei Formen können miteinander gekreuzt werden, vermischen sich im Freileben jedoch nur gelegentlich.
Schon aus dem Eiszeitalter sind Hausratten in Westeuropa nachgewiesen. Vermutlich waren sie bereits damals Nutznießer des Menschen. Aus dem Mittelmeerraum ist das Vorkommen von Hausratten seit Jahrtausenden geschichtlich belegt. Als baumliebende Kletterer sind diese Ratten für Holzwände, Balken und für die oberen trockeneren Gebäudeteile geradezu wie geschaffen, ebenso wie für den Aufenthalt auf Schiffen, besonders auf den Holzschiffen früherer Zeiten. Mehr als 90% der auf Schiffen festgestellten Ratten sind Hausratten. Einige leben dauernd an Bord, andere verlassen die Schiffe in den Häfen und siedeln sich dann in Häusern an. Schon die ersten Seefahrer der Entdeckungszeit müssen Hausratten nach Südamerika gebracht haben, denn die Tiere wurden dort bereits um 1540 nachgewiesen.
In Mitteleuropa trat die Hausratte lange vor der Wanderratte auf, kommt aber in Nordeuropa aus klimatischen Gründen nur stellenweise vor. Ihre Anzahl ist heute in Mitteleuropa beträchtlich geringer als die der Wanderratte, wahrscheinlich aus dem Grunde, weil bei uns die bevorzugten Holzhäuser und Dielenboden rarer werden. Nur in wenigen Fällen weicht die Hausratte dem Wettbewerb ihrer größeren Verwandten, der Wanderratte, denn die beiden Arten begegnen sich ja nur in menschlichen Behausungen, wo die Wanderratte die unteren und unterirdischen Räume bewohnt, während die Hausratte in den oberen, trockenen Gebäudeteilen lebt, die ihr die nötigen Klettermöglichkeiten bieten.
Hausratten zeigen meist ein glatteres und glänzenderes, vor allem sauberes Fell. Das rührt daher, daß Rattus rattus nicht im gleichen Maße Unratbesucher und Kanalbewohner wie Rattus norvegicus ist. Die Hausratte klettert vorzüglich und lebt vorwiegend von pflanzlicher Nahrung. Ihre Vorfahren und Angenossen in den tropischen Gebieten Asiens und Afrikas lebten und leben noch auf Bäumen. Bei uns ist diese Vorliebe für höhere Regionen geblieben. Die Hausratte haust nämlich in untereinander ziemlich verträglichen Rudeln vorwiegend unter Dächem auf trockenen und warmen Haus-, Stall- und Getreideschüttböden. Sie nimmt nur selten Wasser auf, so nach Regen aus der Dachrinne. Sie macht besonders großen Schaden in den auf Böden aufbewahrten Obstvorräten, aber auch in Kornkammern.
Früher hielt man die zwei in Mitteleuropa auftretenden Färbungstypen für eigene Arten, da man annahm, die seit Jahrhunderten bekannte schwarze Hausratte sei etwas ganz anderes als die oberseits graubraune unten weiße "Dachratte" oder gar "ägyptische Dachratte". Das ist aber nicht der Fall, denn beide Farbtypen pflanzen sich unbegrenzt fruchtbar miteinander fort.
Haltung im Terrarium
Die Hausratte braucht, genau wie die Wanderratte, einen großen Hamster-, Vogel- oder Hasenkäfig, ca. 60x30x40 cm, mit nicht allzu großen Abständen zwischen den einzelnen Gitterstäben oder aber ein Terrarium von etwa der gleichen Größe. In den Käfig sollten ungefähr 2 cm Kleintierstreu gegeben werden.
Eine Ratte kann alle 4 Wochen 4-12 Junge bekommen. Man sollte der Mutter, nachdem sie die Babys zur Welt gebracht hat besser nicht zunahe kommen, denn sie beißt sehr kräftig zu. Nach ca. 1 Woche wächst den Jungratten ein Fell und man kann die Färbung erkennen. Mit 3 Wochen öffnen sie ihre winzigen äuglein und kriechen neugierig herum. Von jetzt an dauert es etwa 4 Monate, bis sie ausgewachsen sind.
Futter: Ratten sind Allesfresser. Man sollte ihnen am besten viel Obst und Gemüse, aber auf gar keinen Fall rohes Fleisch geben, da sie ansonsten anfangen zu beissen. Nüsse und anderes Trockenfutter, wie Getreide und Brot werden auch gerne gefressen.
© M. Widmaier 1994
A. Kunchintzki © 1996
Na prvni pohled by se zdalo, ze problem "krysy versus potkana" je v teraristice spise okrajovy. Ovsem jako chovatel hadu (pro ktere jsou prave laboratorni hlodavci vetsinou hlavnim zdrojem potravy), mam na vec trochu jiny nazor. Dokonce si myslim, ze se jedna o problem dost podstatny.
Rekne li se laboratorni krysa, vetsinou se nejedna o skutecnou krysu, ale o domestikovaneho potkana (Rattus norvegicus). Nejenom u nas, ale i jinde ve svete, muze mit nespravne pojmenovani velke prakticke dusledky. V anglicky psane literature byvaji totiz slovem krysa (rat) oznacovani i jini laboratorni hlodavci, kteri nemaji s krysou, ani potkanem vubec nic spolecneho. Prave nepresne pojmenovani druhu vede nasledne k politovanihodnym nedorozumenim a plytvani energii a financnimi prostredky, napr. pri pokusech na "krysach", ktere vlastne ani nejsou krysami. Ze takovyto omyl, zvlaste ve vedeckych kruzich muze mit nedozirne nasledky, je vcelku logicke.
Velky rozvoj chovu laboratornich hlodavcu nastal hned po druhe svetove valce. Toto obdobi je charakteristicke mimo jine take snahou o zlepseni vedecke experimentalni prace a zavadenim novych druhu zvirat do laboratori. Mezi takovato nova zvirata patri i zminene "krysy", o nichz tento clanek pojednava. Jedna se o skupinu hlodavcu, vetsinou taxonomicky nepribuznych, jejichz jedinym spolecnym znakem je obvykle vyssi hmotnost ( kolem100 g.). Vzhledem k tomu, ze se s temito zviraty setkavame stale casteji, chtel bych ctenare alespon v kostce seznamit s nekterymi z nich.
Z celedi mysovitych (Muridae), se v laboratorich nejvice uplatnily tyto druhy krys: V prvni rade je to potkan, krysa, krysa mnohobradavkova, krysa mala, krysa ostrovni, krysa stromova a krysa spanila.
Potkan (Rattus norvegicus), anglicky Norway rat, nebo brown rat, je (krome mysi) z laboratornich hlodavcu snad nejznamejsi a v laboratorich daleko nejcastejsi. Z deseti tzv. laboratornich "krys" bude zarucene devet jedincu prave potkanu. Za dlouha leta chovu v zajeti byla vyslechtena rada vice, ci mene geneticky definovanych kmenu. Verejnosti je krome teto domestikovane formy dobre znam jeho divoky predek, ktery se z Asie rozsiril takrka po celem svete a temer vytlacil puvodni a mene prubojnou krysu (Rattus rattus). Zatimco potkan je na vetsine naseho uzemi velice hojny - (misty az premnozen), lokality na kterych se dnes vyskytuje krysa, by se asi daly spocitat na prstech jedne ruky. Cas od casu se divoci potkani chovaji v zajeti. Duvodem je vetsinou ziskani noveho genetickeho materialu do chovu albinotickeho laboratorniho potkana, u ktereho se jiz zacinaji objevovat urcite charakteristicke symptomy domestikace.
Krysa (Rattus rattus), anglicky Black rat je zemepisne velice rozsirenym druhem, ovsem ve skutecnosti je na vetsine svetovych lokalit pomerne vzacna. Jelikoz byla vyhradnim hostitelem blechy morove, sehrala obrovskou roli a vyznamne tak zasahla do lidske historie. Ackoliv je krysa celkove zivejsi nez potkan, neni tak agresivni jako on. To spolu s mensi plodnosti a horsi prizpusobivosti vedlo k jejimu ustupu.
Krysa ostrovni, nekdy Potkan maorsky (Rattus exulans), anglicky Polynesian rat, je ponekud mensi pribuzna krysy, jiz je velice podobna. Divoce zije na vetsine tichomorskych ostrovech a na Novem Zelande. V laboratorich je tento druh chovan a zkouman jako dulezity hostitel morovych blech a infikovanych klistat.
Krysa mnohobradavkova (Mastomys natalensis), anglicky Multimammate rat a jeji blizka pribuzna Krysa mala (Mastomys coucha), jsou nejcasteji v laboratorich chovane druhy, pochazejici z Afriky, kde jsou povazovany za vyznamne zemedelske skudce. Do laboratori je zavedli Jihoafricane, kteri na nich testovali nakazu moru. Na zapade Afriky je rod Mastomys jediny znamy prirozeny hostitel tzv. horecky Lassa.
Krysa stromova a Krysa spanila (Thamnomys surdaster a Thamnomys venustus) jsou u nas mene zname druhy mensich krys, pochazejicich ze stredni Afriky. Tam se vyskytuji na velkem uzemi, mezi Ghanou a Ugandou. Rod Thamnomys je v laboratorich testovan (jakozto prirozeny hostitel puvodce malarie), prave na toto onemocneni.
Mys bodlinata (Acomys cahirinus) se vyskytuje v Africe a Asii, obyva skalnate polopouste. Je vetsi nez mys domaci a temer nezapacha, proto je stale vice videnym chovancem ve skolnich, i domacich terariich. V zajeti se snadno rozmnozuje.
Dalsimi hlodavci chovanymi v zajeti (hlavne v zahranici) jako laboratorni "krysy" jsou prislusnici celedi kreckovitych (Cricetidae). Vetsinou se jedna o rody Oryzomys, Zygodontomys, Neotoma, Cricetulus, Mesocricetus, Sigmodon, Phodopus, Tylomys a Mystromys. Casto se chovaji i prislusnici rodu Psammomys, nalezejici do podceledi piskomilu (Gerbillinae).
Krecek ryzovy, neboli krysa ryzova (Oryzomys palustris), anglicky Rice rat, je nejznamejsim zastupcem rodu Oryzomys, chovanym v laboratorich. Obyvaji prevazne neotropickou oblast. Zvirata byvaji vyuzivana hlavne pro studium mysiho tyfu.
Trtinovi krecci - rod (Zygodontomys), anglicky Cane rat, jedna se o skupinu velice pribuznych druhu, zijicich hlavne ve Stredni Americe a Brazilii. Uplatnuji se predevsim pri vyzkumu zlute zimnice a nekterych virovych onemocneni.
Krecek floridsky, nekdy lesomys floridska (Neotoma floridana), anglicky Wood rat, je nejvyznamnejsim zastupcem rodu, vyskytujiciho se v Severni Americe. Jedna se o pomerne velke hlodavce (az 450 g). Byl na nich testovan mysi tyfus, a kopulacni chovani.
Krecek bavlnikovy nebo krysa bavlnikova (Sigmodon hispidus), anglicky cotton rat, zije tak jako predesle druhy v Americe. Byva kousava a casto se u ni projevuje kanibalismus. V zajeti ma sklony k obezite a muze dosahnout az dvojnasobne hmotnosti nez v prirode. V laboratorich byla testovana na mysi tyfus a poruchy metabolismu vapniku.
Krecik dzungarsky (Phodopus sungorus) obyva stepi a lesostepi Zapadni Sibire. Velice snadno se rozmnozuje, je pomerne nesnasenlivy. Spise nez v laboratorich se chova v domacnostech jako "pet". Z dalsich druhu kreciku se casto chova Phodopus campbelli, Phodopus roborovskii, nebo podobny rod Cricetulus C. barabensis.
Krecek zlaty (Mesocricetus auratus), anglicky Gold hamster byl objeven v roce 1893 v Syrii, ale az v roce 1930 byl v Palestine odchycen a rozmnozen. Zakratko se stal jednim z nejbezneji chovanych laboratornich hlodavcu a odtud dobyl domacnosti. Doziva se jen asi 2 - 2,5 roku.
Krecek splhavy (Tylomys nudicaudatus), anglicky Climbing rat, je u nas temer neznamy krecek, ktery ovsem vypada jako skutecna krysa. Zije v pralesich Stredni Ameriky a v Ekvadoru. Dospeli jedinci dosahuji hmotnosti az 300 g. Zajimavy je jeho zpusob pece o mlade. Samice nestavi hnizdo, ale jeji mladata, kterych byva 1 - 4 jsou po dva az tri tydny zavesena za matciny mlecne bradavky. U techto zvirat se studuji chromozomy a nektera virova onemocneni.
Krecek beloocasy (Mystromys albicaudatus), anglicky African white-tailed rat, pochazi jak jiz nazev napovida z Afriky, kde obyva suche, piscite oblasti jizni casti kontinentu. Vyzkum se soustreduje na vyvoj spontannich nadoru a na cukrovku, kterou zvirata v zajeti casto trpi.
Tarbikomysi - (Dipodomys), anglicky kangaroo rats, patrici do celedi pytlousovitych (Heteromyidae) obyvaji polopouste Noveho sveta. Jejich zpusob zivota a vliv podobneho prostredi se podepsal i na jejich vyvoji, takze se svym vzhledem temer dokonale podobaji starosvetskym tarbikum (Jaculus). Tarbikomysi bylo vyuzito hlavne pri vyzkumu funkce ledvin a metabolismu vody v organismu.
Naposled jsem si nechal dva druhy, ktere se vzhledem od krys dost vzdaluji a ktere se dnes velice casto nabizeji k prodeji. Byvaji chovani v domacnostech jako mazlicci, podobne jako morcata nebo cincily, i kdyz vhodnejsi je klecovy, ci terariovy chov.
Piskomil - podceled (Gerbillinae), anglicky Sand rat. V zajeti se chova nekolik druhu, nejcasteji Meriones unquiculatus, Meriones libycus, nebo prislusnici rodu Psammomys, ci Gerbilus.
Osmak degu (Octodon degu), anglicky Trumpet - tailed rat, degu patri do celedi osmakovitych (Octodontidae), do podradu morcatovcu (Caviomorpha). Osmak se taky morceti nejvice podoba, ma vsak dlouhy ocas s tmavou stetkou na konci. Pochazi z Chile. Snadno se ochoci a je pritulny, proto se posledni dobou chova v domacnostech stale casteji.
Jak je videt, problematika laboratornich "krys" asi jeste dlouho povede k dezinformovanosti lidi. Vetsina z nich toho o hlodavcich mnoho nevi a slepe se tak spolehnou na podane, vetsinou zkreslene informace. Jako terarista bych mel totiz naprosto presne vedet co vlastne svym chovancum podavam a jestli mi hady nejaky neznamy hlodavec nepokouse. I rodice, kteri kupuji svym detem domu "nejake zviratko" by meli vedet, zda kupuji napr. mirnou krysu ryzovou, nebo agresivniho potkana. Pravdou zustava, ze z vyse jmenovanych druhu se vetsinou setkame jenom s nekolika malo druhy. Ostatni uvedeni hlodavci jsou vicemene neznami, nebot jejich chov se omezuje toliko na vedecke laboratore. Tam se take dostavaji i druhy nove objevene, mnohe ale na sve objeveni teprve cekaji.
Richard Horcic (1990)